Ohlédnutí za Knihou roku 2019

Minulý týden byly vyhlášny výsledky ankety Kniha roku 2019, kterou pořádají Lidové noviny. Pomyslným vítězem se stal Serotonin (Houellebecq) před Janem Žižkou (Čornej) a Tichými roky (Mornštajnová). Zvláštností je zejména úspěch titulu na druhém místě – Čornejova monografie o husitském vojevůdci vyšla teprve na počátku listopadu…

Jsou však knihy, které v této anketě zůstaly bez výraznějšího úspěchu, a přesto bychom na ně rádi upozornili. To, že nezabodovaly v anketě, není jistě ničím, co by samo o sobě snižovalo jejich hodnotu.  To nakonec budete moci jako čtenáři sledující naši rubriku Bubákov čte posoudit sami.

Až zhasneme
Devadesátá léta 20. století byla plná změn, důvěřivosti, očekávání i podvodů. Rodili se první milionáři a z nich posléze miliardáři. To nejbolestnější (ztráta dosavadních jistot, jakkoliv pochybných a horizont bez jistot nových) se sice v novém románu Jakuba Dotlačila nevyskytuje stejně jako nenadálé radosti národa, který se v roce 1996 dmul pýchou a hrdostí nad vítězstvím hokejistů na mistrovství světa ve Vídni a stříbrem fotbalistů z mistrovství Evropy v Anglii. Chybí zde i strach z Němců (Česko-německá deklarace byla podepsána v roce 1995), který tehdy v pohraničí byl kvůli možným majetkovým požadavkům poválečných vyhnanců, stejně jako zde chybí i touha po jejich tvrdé měně.
Co však nechybí je nahlédnutí do privatizačních, resp. postprivatizačních kauz, inspirovanými skutečnými Harvardskými fondy i C. S. fondy. Svou roli v románu hraje i krachující banka, tj. úkaz, kterému jsme již naštěstí odvykli přihlížet.
Příběh studenta a jeho rodiny v severočeském masokombinátu přinese jemnější náhled ekonomického transformačního procesu polistopadových let pro nepamětníky.
(DOTLAČIL, J., Až zhasneme. Brno: Host, 2019.  296 s. ISBN 978-80-7577-970-0)

Tkaničky
Rodina a rodinné vztahy bývají častým námětem literárních děl. A je tomu tak i v tomto případě. Kniha italského autora Domenico Starnoneho je knihou minimálně tří pohledů na jedno manželství. Nejprve jsou čtenáři předloženy dopisy opuštěné manželky, posléze vyprávění manžela a nakonec pohled dětí. Tři různé úhly a tři různé úrovně zážitků – a tolik jizev a tolik pravd.
“Jeho skutečnou chybou bylo, že jakmile člověk jednou udělá něco, čím způsobí hlubokou ránu, takže zabije nebo každopádně navždy zohyzdí jiné lidské bytosti, nesmí udělat krok zpátky, musí přijmout plnou zodpovědnost za svůj zločin, zločin se nepáchá jen napůl.” (s. 117)
“Budeš-li takhle pokračovat navěky, nikdy nebudeš tím, čím chceš, ale tím co se namane.” (s. 21)
(STARNONE, D., Tkaničky. Praha: KNIHA ZLÍN, 2019. 128 s. ISBN 978-80-7473-914-9)

Probudím se na Šibuji
Anna Cima, česká japonoložka, sice z touto knihou bodovala již v roce 2018, ale na těchto stránkách jí splácíme svůj dluh na naší pozornosti až nyní. Pro obsah je zřejmě výstižný distributorský text:
„Když se sedmnáctiletá Jana dostane do vysněného Tokia, nejraději by zde zůstala navždy. Záhy se přesvědčí o tom, jak nedozírné následky může takové přání mít. Ocitne se totiž uzavřená v magickém kruhu rušné čtvrti Šibuja. Zatímco mladší podoba Jany bloudí městem, zažívá podivuhodné situace a hledá cestu domů, čtyřiadvacetiletá Jana v Praze studuje japanologii, usiluje o stipendium do Tokia a společně se starším spolužákem si láme hlavu nad překladem japonské povídky. Osud jejího autora, donedávna zapomenutého spisovatele Kawašity, bude mít na vývoj událostí větší vliv, než by kdy obě Jany čekaly…“
Já osobně se raduji, že naše generace zažívá tak příjemné doby, že dějové zápletky nemusí vycházet z aktuálně zažívané tíživosti, ale pomáhá si prvky tajemna, stejně jako tomu bylo např. v Pohybech v ledu. To Remarque takovým luxusem např. ve svém románu Miluj bližního svého netrpěl.
(CIMA, A., Probudím se na Šibuji. Praha: Paseka, 2018. 320 s. ISBN 978-80-7432-912-8)

Nežádoucí svědek
Emigrantský život nemusel být vždy žůžo, a to ani v kdysi vysněném “západním” Německu. Lidé prostě žili a museli řešit své osobní problémy kdekoliv. Markéta Brousková, jak se alespoň zdá po přečtení její útlé knížečky Nežádoucí svědek, nenašla mnoho štěstí ani na druhé straně hlídané hranice. Ironie a sarkasmus jí při popisu událostí dávno minulých vydržely dodnes.
Douška na závěr: autorka je literární historička, která se pohybovala zejména v literárních kruzích – doma i v exilu. Čteme si tak o Viole Fischerové, Karlu Krylovi, Vratislavu Effenbergerovi, Pavlu Tigridovi, Pavlu Kohoutovi, Karlu Šiktancovi či Janu Skácelovi a mnohých dalších, často ovšem viděných zcela jinýma očima než jsme zvyklí.
(BROUSKOVÁ, M., Nežádoucí svědek. Praha: Torst, 2019. 116 s. ISBN 978-80-7215-577-4)

Vox
Ženy musí vystačit se stem slov na den. Není důležité na co, rozhodující je jen počet. To působí nesnáze v partnerském soužití, boří rodinné vztahy, omezuje práva na obhajobu, utěšování dětí při nočních můrách a rozhodně se tak nedají vyprávět pohádky. Překročení denního limitu je sankciováno elektrickým výbojem z náramku na ruce. Ženy mají pouze jeden jediný úkol – postarat se o rodinu a domácnost. Právě tento úvod do dystopické vize je na této knize tím nejcennějším. Ostatní části jsou takovým běžným napínavým čtením. Ale můj názor bývá občas příkrý, tak se nenechte, milí čtenáři, tak lehce odradit.
(DALCHEROVÁ, Ch., Vox. Brno: Host, 2019. 368 s. ISBN 978-80-7577-918-2)

U Devíti draků a jedné ovce
Letošní novinka známého amerického autora zřejmě jeho příznivcům neunikla. Já osobně mezi jeho fandy zrovna nepatřím, ale to neznamená, že bych si ho dovolil opomenout. Jedná se o pokračování Opraváře osudů, který by měl být v novostrašecké knihovně dostupný s vlastnoručním autorovým podpisem. Podle mého ale není vyloučeno, aby se toto pokračování dalo užít i samostatně, tj. bez přečtení či znalosti prvního dílu. Očekávejte lehké příjemné čtení, které dostojí autorově pověsti.
(FULGHUM, R.,U Devíti draků a jedné ovce. Praha: Argo, 2019. 168 s. ISBN 978-80-257-2932-8)

Tak takéto básne píše Hevier
Slovenskou literaturu v originále zde zřejmě představujeme poprvé. Nicméně zejména pro nás z minulého tisíciletí, tj. pro ty, kteří pamatují Československo jako skutečnost a nejen jako historii, je slovenština dalším domácím jazykem. Přesto ani pro nás již není zcela samozřejmé, že naše uši (a v tomto případě zejména oči) bude „omývat“ slovenská poezie jednoho s významných současných slovenských autorů. Tato kniha je výběrem toho nejlepšího z autorovy básnické tvorby. Sice tam nenajdeme texty, které napsal pro slovenskou hudební skupinu Team, ale i tak máme příležitost se seznámit či si připomenout mnoho skvělých jemných či hravých veršů.
(HEVIER, D., Tak takéto básne píše hevier. Bratislava: Trio Publishing, 2018. 216 s. ISBN 978-80-8170-056-9)

Skleněný pokoj
Přiznám se, že jsem tuto knihu, i když jsem měl v rukou její čtvrté české vydání, přečetl až po té, co jsem zhlédl stejnojmenný český film, který byl na její motivy natočen. Možná jsem se nechal příliš unést nádhernými záběry  na zářící onyxovou stěnu a očekával, že to, co nebylo ve filmu dořečeno, naleznu v knize. Nicméně v tomto ohledu nebylo mé očekávání zcela naplněno. Přesto nepovažuji čas strávený smyšleným příběhem zasazeným do českých reálií za ztracený. Možná právě tato kniha podnítí dosud neznalé k vyhledání informací nejen o Vile Tugendhat.
(MAWER, S., Skleněný pokoj. Praha: KNIHA ZLÍN, 2018. 416 s. ISBN 978-80-7473-701-5)

Nasadit vlastní kůži
Knížecí rady, ačkoliv tento termín Nassim Nicholas Taleb nepoužívá, jsou hlavním tématem jeho nové knihy. Předpokladem pro to, aby člověk naslouchal něčím radám, by podle autora měla být osobní angažovanost rádce na úspěchu i neúspěchu při jejich využití. Nejen v politice, vědě, ale i ve vzdělávání platí, že některé pokyny vycházejí ze skleněných paláců rádců, popř. z jejich nevědomosti, kterou se snaží skrývat. Něco málo o knize napoví i její podtitul Skryté asymetrie v každodenním životě. Minimálně k prolistování tento titul doporučuji každému člověku, který musí o něčem rozhodovat – takže každému :-). Moc se omlouvám za prakticky nestravitelnou  upoutávku. Taleba si prostě přečtěte a nebudete-li spokojeni, tak mi klidně spílejte.
(TALEB, N. N., Nasadit vlastní kůži. Praha: Paseka, 2019. 324 s. ISBN 978-80-7637-025-8)

Jak asi někteří z vás, odvážných čtenářů, kteří dočetli až sem, poznali, přidal jsem navíc i něco z knih, na něž jsme tak trochu zapomněli i v roce 2018, přestože byly Spolkem bubakov.net již věnovány do novostrašecké nebo rudské knihovny. Za svou stručnost a mnohdy i ne zcela výstižnou řeč upoutávek se omlouvám. Snad vše napraví váš čtenářský zážitek nad některou ze zde uváděných knih.

Mirek Vachek

Zpět na výpis novinek