Vzdělávání jako provokace
Zdá se, že je jen málo tak bezrozporných zadání jako napsat recenzi na Liessmanna. Prostě ho pochválíte. Co taky jiného, když vídeňský profesor je nejen v české kotlině intelektuální hvězdou první velikosti. Jeho mezinárodní věhlas byl založen nejpozději roku 2006, kdy ve Vídni vyšla Theorie der Unbildung. Die Irrtümer der Wissensgesellschaft.V českém prostředí pak vyvolala nemenší pozdvižení o dva roky později jako Teorie nevzdělanosti, dodnes citovaná na každé pedagogické konferenci, kde dbají na slušné vychování: Odpůrci kompetenčního modelu vzdělávání nadšeně, jeho zastánci pobouřeně, ale pominout ji se neodváží nikdo.
Tahle adorace je po mém soudu plně oprávněná; Liessmann jako první vyslovil to, co zhruba od roku 2000 dost lidí vidělo, totiž že vzdělávání se začíná tragicky míjet se vzdělaností. Řekl to tak jasně a tak pregnantně, že tím vyvolal celoevropskou katarzi. Následná Hodina duchů sice Teorii nevzdělanosti nepřekonala, přesto i ona přinesla nové, originální pohledy a první monografii organicky rozvinula. Třetí díl pedagogického triptychu, Vzdělávání jako provokace, proto provázela vlídná očekávání. A jeho první třetina je, alespoň pro mě, skutečně naplnila.
Liessmann sice neříká nic jiného, než co jsme od něj už slyšeli, svoje postřehy ovšem zasazuje do širšího společenského kontextu, v němž se skutečná vzdělanost překračující horizont okamžité praktické upotřebitelnosti nutně musí jevit a také jeví jako provokace. Platí to především pro vzdělání literní, které je nadto nebezpečné tím, že nabízí řadu alternativních světů se svými preferencemi, prioritami a hodnotami. Dnešní společnost totiž přísahá především na vzdělání služebné, instrumentální, které v žádném případě nemůže být cílovou kategorií, ale vždy jen nástrojem nějaké další, blízké či vzdálenější prosperity.
Liessmann mimoto velmi přesvědčivě ukazuje, že vzdělávání nabývá charakteru odpustku, jimiž si selektivní, nerovná a sociálně velmi stratifikovaná společnost kupuje čisté svědomí. Pokud je tržní společnost kořistnická a trvale se v ní zvyšují sociální nerovnosti, pak jí naordinujeme rovnostářské vzdělávání, které zaručí stejné podmínky a stejné šance všem. Budeme na tom lpět až obsedantně, a dobrý Bůh nám odpustí. (Současně nám to ovšem nezabrání prohlašovat, že vzdělání zajistí lepší postavení na socioekonomickém žebříčku, čímž původní blouznivou ideu definitivně popřeme.) Takhle krásné je to až do str. 53. Dokud Liessmann hovoří o tom, co důvěrně zná.
Následující dvě třetiny knihy vzdělávání jako primární téma opouštějí a věnují se kultuře a politice. Ne, že by to pro Liessmanna byla témata zcela cizí: v roce 2010 u nás vyšly jeho filosoficko-politické eseje Hodnota člověka, v roce 2012 publikace Universum věcí: k estetice každodennosti, v roce 2013 Filozofie zakázaného vědění: Fridrich Nietzsche a černé stránky myšlení a v roce 2014 Chvála hranic: kritika politické rozlišovací schopnosti. Úroveň textů této povahy je ovšem ve Vzdělání jako provokaci zřetelně nižší než úroveň textů o vzdělávání.
Liessmannovi se bohužel stalo to, co se stane každému úspěšnému vědci a nadto úspěšnému autorovi, totiž že se nechá přesvědčit o své výjimečnosti (zatím v pořádku), a tím pádem o své povinnosti vyjádřit se ke všemu (průšvih). Nejvíc je tato mělčí promyšlenost témat zřejmá v druhém oddíle knihy, kde se vystudovaný filosof, filolog a literární vědec začne zaobírat hudbou, malířstvím a odpadovým hospodářstvím – vším samozřejmě jako symbolem a znakem. Mohlo by to možná být vlastně docela osvěžující, pokud by z každého řádku nečouhalo Liessmannovo přesvědčení, že je Umberto Eco.
Podobně rozpačitě působí i třetí, politice věnovaná část, z níž ovšem k dobrému vybočují kapitoly „Měšťan a jeho strana. O svobodě, výkonu a odpovědnosti“ a „Co znamená myslet. O intelektuálech v nuzné době“, v nichž autor znovu nachází velmi pevnou půdu pod nohama.
Na závěr se nemohu zmínit o mizerné, někdy skoro strašidelné úrovni překladu, jejž charakterizují obraty jako: „Hojně spílaný (sic!) egoismus…“; „…už se nespotřebovávají takovým způsobem a především ne tak dlouho, jak by bylo jejich určení…“; „… literární vědu nenávidí, protože raději jdou s dobou a chtějí se zabývat hlášeními (sic!) svých žáků na Twitteru…“ nebo „Kompetence vždy směřuje na (sic!) určité zvládání, aplikaci, řešení nějakého problému.“ Za mě zlatá Jana Zoubková, která překládala Teorii nevzdělanosti.
Závěrem asi tolik: Pokud Liessmanna sbíráte (ta edice v pastelových barvách), 225,- Kč asi nejsou vyhozené peníze. Pokud sbíráte řekněme angličáky, zkuste si to nejdřív někde půjčit.
Petr Kukal
Kniha byla zařazena do programu Bubákov čte a lze si ji půjčit v novostrašecké i rudské knihovně, do nichž byla věnována.
Je-li toto člověk
- Autor: Konrad Paul Liessmann
- Nakladatel: Academia
- Originál: Bildung als Provokation
- Překlad: Milan Váňa
- ISBN: 978-80-200-2875-4
- Rozsah: 148 stran
- Rok vydání: 2018