KAR
Největší devizou Miloše Urbana je schopnost budovat velmi kompaktní fikční svět. A současně jej zasazovat do kulis co možná nejreálnějších. Tento postup, aplikovaný na Prahu, zajistil popularitu románům Sedmikostelí, Stín katedrály, Lord Mord a mnoha dalším. Je to něco, co v téhle míře neumí žádný jiný český spisovatel.
Podmanivý je především způsob, jak ke spojení fikčního světa a reálné kulisy dochází. Základem je co nejpřesnější popis lokace; v případě Karu jsou jí Karlovy Vary. I pro čtenáře města zcela neznalého poslouží kniha jako spolehlivý bedekr; popis ulic, křižovatek, náměstí a nábřeží je dokonale přesný, což lze kdykoli ověřit. Takto naladěn (a ukolébán) přijme pak konzument příběhu jako nespornou i jeho expozici: Příjezd hlavního hrdiny, jeho motivace a okolnosti, za nichž se odehraje. Až úzkostlivě přesná deskripce jako by vylučovala smyšlenost světa, v němž se hlavní hrdina pohybuje.
Takhle se to pořád proplétá: Detailní popis kavárny, parku nebo bytovky a opatrně se rozbíhající děj. Který je ale přitom stále nereálnější: Postavy se začínají chovat nevěrohodně, okolnosti se pomalu odpoutávají od běžné zkušenosti čtenáře. Ve chvíli, kdy mu absurdnost veškerého dění dojde, je už ale na všechno pozdě. Už branou karlovarské kolonády do tamního příběhu vstoupil, a není boha, který by ho z něj vyvedl. Je to jako sen těsně nad ránem. Víte, že se vám to všechno jen zdá, ale logika snu je soudržná, přirozená a pro vás jediná skutečná. Takhle píše Miloš Urban a takhle je napsaný Kar.
Román těží nejen z atraktivní detektivní zápletky, ale také z výborné pozorovací schopnosti autora, s nelítostnou (i k sobě) přesností popisujícího úpadek kdysi prosperující západočeské lázeňské perly. Klišé ruských mafiánů se vyhne s nevýznamnou ztrátou jediné kytičky; Goethův duch, druhou past každé karlovarské story, zapracuje do syžetu velmi elegantně.
Tak jako téměř ve všech ostatních románech je ústřední postavou zprvu nenápadný hrdina, který se postupně vystavuje stále větším nebezpečím a vstupuje do situací, z nichž by s vřískotem utekl i Chris Adams ze Sedmi statečných. V Karu je to kontext děsivých vražd, který z lázeňského města činí bojovou linii Na jedné straně stojí vraždící monstra, na druhé spisovatel bez pudu sebezáchovy. Když se to napíše takhle, zní to jako pěkně uhozený šestákový krvák. Úspěch Urbanových knih ovšem roste také z toho, že to šestákové krváky jsou. Jenže současně je to velká literatura.
Tu z nich dělá třeba originální jazyková hra, jíž pochopitelně nepostrádá ani KAR z KARlových Varů; podobně jako nepostrádá sémantickou vrstevnatost. Osvědčenou práci se symboly a šiframi, viz například Santiniho jazyk nebo Stín katedrály. Taky náhlé odhalování významu ledabyle zmíněných detailů, příběhy v příbězích, bez aspirace na klasickou rámcovou kompozici. Jinotaje a podobenství.
Že tu neplánuju jak ve čtenářském deníku převyprávět celý děj, a připravit tak čtenáře o rozkoš odhalování, omezím se alespoň na jednu metaforu, která oslovila právě mě: Stali jsme se (právem!) nedůvěřivými ke vší mediální produkci, publicistické i zpravodajské. Relevanci přikládáme jen holým faktům. Pramenům, dosud nekontaminovaným příměsemi účelových intepretací a tendenčních výkladů. Tak víte co? Žádné takové neexistují. Něčí zájem už je, nebo alespoň může být, vždycky ve všem.
Petr Kukal
Kniha byla zařazena do programu Bubákov čte a lze si ji půjčit v novostrašecké i rudské knihovně, do nichž byla věnována.
KAR
Pohřební hostina za jedno město
- Autor: Miloš Urban
- Nakladatel: Argo
- ISBN: 978-80-257-2768-3
- Rozsah: 352 stran
- Rok vydání: 2019