Magor a jeho doba | Život Ivana M. Jirouse
„Proto vy jste tak nešťastný, věčně ožralý, smějete se normálním lidem, ale přitom jim závidíte, když už nic, tak aspoň tu lásku. Podívejte se na sebe, co jste – chudáci, ubožáci, pivní žoky, který se na nic jinýho nezmůžou než na opici a na nadávky na režim, kterej vás prej zkazil, jak říkáš, ale houby vás zkazil, vy byste byli stejně ubohý za jakýhokoli režimu, vám to tady vlastně moc vyhovuje, aspoň to máte čím vokecat, blbci. Za všechno můžou voni – vy, vy,“ práskne dveřma a je pryč.
Citát Olinovy ségry Hanky z Pelcova „A bude hůř“ mimořádně přesně vyjadřuje schizofrenní pocit, který jsem jako čtenář naladěný zprvu k Magorově alespoň lehké adoraci v druhé polovině knihy zažíval. Doteď to nemám uspokojivě vyřešené. Doteď nevím. I to je jedna z velkých předností Švehlovy monografie – že odolal pokušení to rozhodnout.
Třiadvacet kapitol Jirousova života, do kterých je kniha členěna (plus tři obrazové přílohy, které vždy z půli předbíhají děj, takže Švehlovo vypravěčské mistrovství okradou o silné pointy), začínají posledním rokem básníkova života. Tráví ho na Smíchově, nejprve v rozlehlém bytě, který mu velkoryse poskytuje Karel Schwarzenberg, později, v době rekonstrukce domu, v bytě v blízkém činžáku. Tam také na podzim 2011 vykrvácí z jícnových varixů. Zemře v 67 letech vkleče před svou postelí.
Je to rozhodně dobrý kompoziční tah. Do velké míry fascinujícímu, jakkoli problematickému životu Ivana Martina Jirouse je při vědomí jeho závěru snazší porozumět. Nebo se mu minimálně rozumí jinak. Jako když slyšíme Hosana, ale současně už víme, že za týden přijde Ukřižuj.
Na knize je od první strany znát, že jejím autorem není literární vědec, ale novinář; jako novinářská reportáž je také důsledně psána. Právě svěží žurnalistický styl je důvodem, že se těch bezmála 600 stran dá pohodlně učíst. Kdyby knihu na stejné téma psal (zde si dosaďte libovolného bohemistu – akademika podle svého vkusu a zkušeností; já na to nemám koule), patrně by vyšla o pět let později a místo tekutého písku příběhu by se čtenář brodil tuhnoucí sádrou Magorovy busty. Ale pochopitelně za to text taky něčím platí.
Tou nejzřetelnější splátkou je tendence do mrtě vytěžit shromážděný materiál; autor někdy rozvíjí kontext do těžko zdůvodnitelné šířky. Nemám hned na mysli „třicetistránkový Knížákův životopis“, který tak jitřil účastníky loňské listopadové besedy v Řetězové, ale spíš obsáhlé exkurse do literárních i mimoliterárních souvislostí, zařazené především proto, že byly k dispozici. Pozadí Magorova života je někdy už takovou drobnokresbou, že se na ní ústřední postava lehce ztrácí: Doba a její Magor.
Dalším znakem textu je zřetelný patchwork – sešívání z kousků. To, jak Švehla skládá text z částí napsaných v různých obdobích (a různých náladách), je nejviditelnější na slovní zásobě. V první čtvrtině knihy tedy všechny všechno „fascinuje“. Věru Jirousovou středověké umění, Ivana Jirouse Andy Warhol, Paula Wilsona Orwell a všechny rocková kultura. Nálada knihy se závratným nadužíváním fascinace stává v této etapě poněkud vypjatou. Ale tohle měli po mém soudu vychytat redaktoři Jan Šulc a Jan Zelenka, stejně jako další drobné stylistické neobratnosti (po sobě jdoucí věty nemotivovaně začínající týmž slovesem nebo obraty jako „univerzitně většinou vzdělaní“).
Naopak některé Švehlovy novinářské návyky přinášejí knížce neoddiskutovatelná pozitiva. Předně to, že vzpomínka či svědectví pamětníka pro něj není žádné slovo Boží. Některá svědectví nemilosrdně vyvrací konfrontací s ověřitelnými fakty, jiná suše postaví vedle sebe, aby učinil zřejmou jejich nekompatibilitu. Konečně se nezdráhá nabídnout vlastní interpretaci chování aktérů, pokud má o jejich osobním zdůvodnění motivů a příčin jednání jakoukoli pochybnost. Není žádný zapisovatel výpovědí a jeho monografie není kronikou. Švehla je autonomní aktér Magorova příběhu minimálně v tom smyslu, jak svobodně hledá jeho smysl. Dobrým příkladem je uvedení incidentu s údajným sexuálním obtěžováním malé holčičky. Strážci Magorova odkazu se na Švehlu pochopitelně sesypali s výčitkami jak věcnými (skutková podstata nebyla nikdy potvrzena), tak ideovými (pošpinění obrazu). Jenže Švehla nepíše středověkou legendu, podklad pro kanonizaci. Skládá pokud možno pravdivý Magorův obraz; právem odmítá některé kameny mozaiky vynechávat.
Pokud jsem v úvodu recenze lamentoval nad příliš širokým kontextem, který Švehla vytváří, protože k tomu zrovna sehnal materiál, musím na tomto místě naopak vyzdvihnout usilovnou práci se svazky StB. Jakkoli je ten Jirousův ztracený, Švehla komparací svazků jeho kamarádů a známých dokázal nit Magorova sledování, šikany a kriminalizace rekonstruovat s dechberoucí přesvědčivostí. A znovu: Bez ohledu na to zda to jirousovskému kultu pomáhá, či škodí. Jediná chvíle, kdy se mi zdálo, že Švehla poněkud nepřípadně uvádí Jirouse do prostoru čiré legendy, je kapitola 22 a popis samého konce 80. let. Budiž mu to pro atmosféru té agónie socíku odpuštěno. Naopak materiálu k akci Asanace bylo tolik, že se do kompozice bohužel znovu rozlil jak rozvodněná řeka do krajiny.
Zejména závěrečná porevoluční kapitola pak nejnaléhavěji vyvolává otázku, kým Ivan Martin Jirous byl? Byl to intelektuál, který dal svůj potenciál do služeb nezávislé kultury a lidí na sociální periferii, kteří ji chtěli svobodně provozovat či konzumovat? Nebo to byl sociopat, jemuž totalita paradoxně sloužila jako jediný korektiv naprosto nesnesitelné sebestřednosti, arogance a hulvátství? Vyrostl by ve svobodě v uměleckou osobnost evropského rozměru, nebo by zapadl mezi tisíci jiných pivních kverulantů bez odpovědnosti, neschopných žít ve společnosti? Švehla často hledá omluvná epiteta jako „jirousovské testování“ či podobné zástěrky chování zpola asociálního, zpola kriminálního, jednoznačný postoj v této věci však nezaujme. Nebylo to ostatně jeho úkolem ani jeho cílem.
Když jsem knížku dočetl, byl jsem náchylnější hodnotit Magora spíše jako druhý případ; navíc se zkušeností přímých svědectví účastníků prvního Bítova, dalece přesahující eskapády popisované Švehlou. Přitakával jsem i Hance, jejíž citát tuhle recenzi uvádí. A přesto mi celou tu dobu v hlavě zněla slova Grigorovova písňového textu Pocta Majakovskému:
Ach, Pane, nezatrať duše rebelov,
Ach, Pane, nezatrať duše rebelov,
Aj keď ti možno v nebi robia krik,
na zemi ich to štvalo, bolelo…
A když jsem si nakonec přečetl Magorovy verše, které sám označil za nejlepší báseň, již napsal, musel jsem přes všechny pochybnosti připustit, že to byl také skutečně velký básník. Na Seifertovu cenu, kterou dostal z podobných příčin jako Seifert tu Nobelovu, to asi nebylo. Ale velký básník to byl. Měl jsem nutkání ji sem na závěr přepsat, ale ona má tu největší sílu právě na konci Švehlovy monografie. Přečtěte si ji sami. Tu báseň, i tu knihu.
Petr Kukal
Kniha byla zařazena do programu Bubákov čte a byla věnována novostrašecké knihovně, kde si ji lze půjčit.
Magor a jeho doba
Život M. Jirouse
- Autor: Marek Švehla
- Nakladatel: Torst
- ISBN: 978-80-7215-555-2
- Rozsah: 572 stran
- Rok vydání: 2017