HARÁK, I., Pedomancie
Text na obálce poslední Harákovy sbírky trochu sugeruje obraz poetického skladiště. Editor uvádí, že básník se tu představuje ve všech dosavadních polohách, což u poučeného čtenáře vždycky vyvolá jistou ostražitost; tím spíše, že text pokračuje košatým výčtem forem i témat. Obojí je pravda, přesto sbírka vykazuje dostatečnou soudržnost, neztrácí tvar ani tvář.
Pohromadě ji drží koncepce pěti oddílů a taky dominantní princip práce s jazykem, jímž je masivní otevřenost jeho struktur, zejména syntaktických. Frekvence neukončených výpovědí (tři tečky, pomlčka, dokonce tři pomlčky) je nepřehlédnutelná; pro ty, již by snad stále váhali, s čím se básník pere především, jsou tu verše jak turistické značky: „jazyk, jejž marně vedu k řeči“ (str. 18). Ivo Harák se ptá po možnosti vyslovit jazykem, co stojí za jeho horizontem.
První oddíl nazvaný Poslední trubadúr předjímá většinu z tvůrčích postupů, které určí tvář celé sbírky: Velkou míru stylizace lyrického subjektu (i jeho jazyka), promyšlenou práci s mimojazykovými prostředky (především s řezem písma), bohatou škálu forem.
Je-li oddíl uvozen „Rodokmenem posledního trubadúra“, těžko si nevzpomenout na biblické rodokmeny zakladatelských postav a proroků. Harákův trubadúr je tak sice v duchu svého středověkého předobrazu potulným básníkem, současně se však uvedl také jako potulný kazatel – jeho milostný zpěv má vždy také podtón žalmu: Jedinečná láska odkazuje k tomu, co přesahuje každý individuální lidský příběh. Básník je přitom přísně nekonfesijní. V jeho rodokmenu má místo staroindický epos, řecké báje i česká středověká dvorská píseň. Karty jsou vyloženy, dobrodružství poezie začíná.
Autor vodí čtenáře slalomem básní sázených kurzívou a těch, které jsou provedeny v běžném řezu písma. Může se tak skrýt nejen za masku trubadúra, ale také za odstíněné podoby textu – jeden s vyšší a jeden s nižší mírou stylizace. To citlivější řekne přirozeně v kontextu, který mu vždycky umožní cuknout zpět, zapřít, shodit nebo alespoň zrelativizovat: na poli vykolíkovaném kurzívou.
S trojí jednotou si ale žádnou starost nedělá, místa a časy volně prostupují dějem. V kulise středověkého souboje se tedy bez rozpaků nabízí krabicové víno, jak Harákovi velí jeho specifická obraznost – více metonymická, než metaforická; je přece hledačem souvislostí. Z figur mu výborně funguje především opakování, spíše jako repetice v hudbě než prosté literní epizeuxis (viz báseň Poslední trubadúr a rozsypané fráze, str. 23-24 nebo Poslední báseň posledního trubadúra, str. 27), jímž působivě rytmizuje text.
Nejnápadnější je ale rozhodně aliterace, která už není jen zjevná, nýbrž zcela okázalá: „Sypače sypou sůl slyšíš jak syčí?“, „o úhlech uhlí ve větru, jež plápolá a plá / o slonech slojí, vlášení a vlání“ atd. Jazyk se redukuje na zvuk, v syčení a úpění zaniká smysl slov. Jako by to byla právě řeč, která smysl přehlušuje. To nejpodstatnější, základní obsah sdílené lidské existence (včetně existence v lásce), situuje Harák mimo dosah řeči. Ta je mu jen zrcadlem, kterým ho ostýchavě obhlíží, jako Perseus pohlíží do očí Medusy jen skrze vyleštěný povrch svého štítu.
K osahávání řeči patří také pestrá práce s její strukturou a hierarchií. Od přesně definovaných útvarů přes volný verš až po lyrizovanou prózu. Ani tady ovšem básník nevynechá příležitost k experimentu: prvek vázaného verše – rým – roubuje opatrně do prozaického útvaru; cinkne tu občas jako měďák hozený potulnému pěvci (abychom zůstali právi posledního trubadúra): „Z košile dávno vypraná stopa hlasu. A přece: když je zas pátek a venku padá sníh do měknoucí hlíny – z té břečky zavoní ozvěna jejích vlasů.“
Poslední básní prvního oddílu jako by básník uzavřel album přešlých lásek. Přešlých, a proto nahlížených smírně, s nutnou dávkou idealizace. Druhý oddíl (celý kurzívou, celý v próze) se otvírá té přítomné. Té zasahované banalitou: „Kdo bude doma dřív? Kdo vynese koš? Kdo jen nastaví tvář a kdo přitiskne rty?“ Ale není to žádné mudrování, žádný pláč nad rozlitým mlékem. Oddílu nechybí humor a kouzlo absurdity, viz cizí dech zaslechnutý v domácnosti, svádějící k dojemné, mrazivé či strašidelné pointě – jenž se nakonec ukáže být zvukem lednice.
Oddíl Blednoucí obrázky je pro mne osobně vrcholem sbírky – na poli přírodní a zejména reflexivní lyriky se Harák prezentuje jako autor čistého, přístupného výrazu: Až skácelovská jednoduchost mu evidentně svědčí, miniatury třetího oddílu jsou malými drahokamy (básně Advent?, str. 39 nebo Na tesech léta – zejména druhá sloka, str. 55). Metafora (objevná, úsporně přesná) si tu začíná dobývat důstojný podíl na dosud dominantní metonymii.
Poetizace každodennosti se po mém soudu trochu sytí Květnem – a jsem za to rád; Harák zde rozvíjí jednu z nejlepších tradic naší moderní poezie. Patří do ní odkazy na zcela konkrétní realitu, na konkrétní města i místa (Šroubárna Libčice – výdej drátu, str. 59). Básník identifikuje utajená zátiší: předměty a vzpomínky, jež na zlomek vteřiny strnuly v pozicích jedinečného planetárního systému. V tomto magickém kosmu se odehrávají útržky nepravděpodobných příběhů, zní tu fragmenty dialogů, jsou citovány nápisy na oprýskaných zdech, jako komety se vracejí vzpomínky na dětství, rané mládí, ranou lásku, lásky.
Výlučné postavení tu má soubor Kostely v deštném kraji – všech 6 čísel je opět vysázených kurzívou. Víra, možná spíš transcendence, se tu objevuje střídmě a s ostychem, přesto je stále přítomná, byť třeba v plášti existenciální úzkosti: „plíží se lasička / a přátel přibývá / na druhé misce vah“.
Čtvrtý, miniaturní oddíl Řeka (věnovaný kolegovi Křivánkovi) je celý kurzívou a nemůže být jinak – jsou to malé blasfémie, ať už se tu básník rouhá ženám nebo dobrému vychování. Současně ale kalíšky metafor tak brilantních, až mrazí: „A pěna stékající z hor / z homolí cukru k tichu tuhy.“ Ani tady Harák neváhá připomenout, že to, oč v poezii běží, nejde vyslovit – natož napsat.
Poslední oddíl, který dal sbírce jméno, je souborem devíti črt, představujících obraz světa zachycený dětskýma (jednou mladistvýma) očima. Tvořený je jednak úhelnými kameny svébytné dětské optiky (Zase zaslechnuto, str. 80), jednak koláží „mouder“ padajících z dospělých úst – se vší autentičností hovorovosti, vulgarity, krajového výraziva. Jde o záznam iniciačních setkání se stářím, se smrtí, s hrůzou, s naivní nadějí. Formálně jsou črty stavěny v klasickém schématu krátké expozice, postupném odhalování smyslu a silné, pečlivě připravené pointy, jež často spočívá na jediném slově (Ale to jméno, str. 83, Sůl nad zlato, str. 84). I zde naposled zazní – jak motiv Vltavy těsně před soutokem ve Smetanově symfonické básni – Harákovo ústřední téma bezmoci jazyka: „Kam se podějí všechna ztracená, zapadlá slova?: Možná končí jako siroty v Macoše: trním oděné zbytky vět marně natahují ruku“ (Týnec, str. 86)
Ta slova, co je básník nechává padat do Macoch a vytlačuje je svými obsedantními třemi pomlčkami, se mu někdy pomstí – tím, že se objeví, kde nemají být. V některých verších, kde dořeknou, co je zbytečné, a podkopnou tak již dobře zaklenutý oblouk básně: „to aby – krucinál – / nebyly vidět slzy“, str. 9 nebo nejbrutálněji na str. 22, kde verš „a to bolí“ zničí celou báseň. To je ovšem v pořádku. Proč by měl pokaždé vyhrát jen básník? Pedomancie je fascinující zápas mezi ním a slovem. Stojí za to ho pozorně zhlédnout!
Petr Kukal
Kniha byla zařazena do programu Bubákov čte a byla věnována novostrašecké knihovně, kde si ji lze půjčit.
Pedomancie
- Autor: Ivo Harák
- Nakladatel: SURSUM
- ISBN: 978-80-7323-314-3
- Ilustrace: Petr Faltus
- Rozsah: 96 stran
- Rok vydání: 2017