MORNŠTAJNOVÁ, A., Hana
Román Aleny Mornštajnové Hana získá alespoň v jedné kategorii cenu Magnesia Litera 2018 a skončí do třetího místa v anketě Kniha roku LN 2017. Musel bych se moc plést, aby tomu bylo jinak – a svědčilo by to o tom, že s literárním provozem v Česku je něco v nepořádku. Což konec konců je, takže Hanu tyhle vavříny nakonec možná minou. Co ji však nemíjí, je už teď obrovský čtenářský ohlas, v drtivé většině nadšený. Zcela po právu, říkám rovnou.
Alena Mornštajnová umí velmi dobře vyprávět. Její styl poskytuje podobně opulentní čtenářský zážitek, jaký nabízejí knihy Petra Stančíka. Má mimořádný smysl pro jazyk: pro váhu každého slova, pro rytmus věty i odstavce. Bohatá slovní zásoba jí umožňuje odstínit jemné nuance situací, díky mistrné stylistice je text v každém detailu ukotvenou architekturou smyslu. Jen s popisem emocí pracuje autorka s úsporností až na hranici strohosti; v podstatě jen eviduje realitu, vnitřní i vnější. Svým postavám tak příliš prostoru pro citové prožitky neponechává; všechny je surově a nemilosrdně přenese na čtenáře.
Neustále líčí vějičky. Opakovaně naznačí či napoví něco, co čtenáři sice prozradí část příštího osudu některé z postav, současně ho ale vábí a nutí běžet textem dál a dál jak oslíka za bodlákem připevněném na vlastním postroji. Někdy je však vějička skutečně jen vějičkou, takže o dramatické zvraty tu není nouze. Skládanková kompozice, změny vypravěčů i časových rovin a střídání ich-formy s er-formou napětí jen stupňují: Promyšleně zrychlují či zpomalují děj, staví již jednou řečené do nových kontextů a jako stereogramy ukáží skutečný obraz událostí až při složení dvou (či více) úhlů pohledu.
Vedle všech výše uvedených autorských fines je však kniha atraktivní především svým námětem. Tak jako se v ní prolíná vše, prostupují příběhem také dvě tragédie, spojené právě postavou ústřední hrdinky Hany. Ta v knize zpočátku figuruje v roli spíše vedlejší, aby pak byla do centra pozornosti vtažena o to brutálněji. Čtenář velmi rychle pozná, že to, co pokládal za stěžejní zápletku, byla jen velmi propracovaná expozice skutečné tragédie antických rozměrů.
A právě s tím antickým rozměrem mám trochu problém. Neštěstí, jímž autorka knihu otvírá, má všechny znaky strašlivého osudu, který se naplnil. Nikdo z těch, kdo jsou jím zasaženi, a dokonce ani jeho nevědomá strůjkyně, neučinili nic, čím by se na něm jakkoli aktivně podíleli. Byli trpnými čekateli stojícími před osudím Fortuny – a padl na ně nešťastný los. Orákulum jejich životů se naplnilo.
Druhý příběh je úplně jiné povahy. Oblouk tragédie je v něm pevně zaklenu z kamenů postupně se objevujících vnějších okolností a důsledně špatných reakcí většiny hrdinů na každou z nich. Křižovatek, kdy se postavy mohly rozhodnout jinak, a neudělaly to, je v příběhu hned několik. Vlastně je jimi děj lemován jak ukazateli na cestě neomylně vedoucí – do Osvětimi. Hana je kniha o holocaustu.
To je na jednu stránku sázka na jistotu, neboť holocaust je karta, která přebíjí vše, a současně mimořádně riskantní podnik – protože říct o hrůze tak absurdní, že překračuje každý lidský rozum, něco nového nebo nově, je téměř nemožné. Také v případě Hany proto volí Alena Mornštajnová tradiční schéma, pro beletrii ostatně jediné možné: Nejděsivější etapu XX. století, v níž byla popřena sama podstata lidství a která obnažila jeho nejtemnější stránky, zachycuje prostřednictvím individuálního lidského příběhu. Naturalistické líčení hrůz koncentračního tábora Osvětim je někdy natolik sugestivní a přesvědčivé, že je fyzicky téměř nesnesitelné přečíst víc než je několik stránek. Nejen pro děsivý popis fyzického utrpení, ale i pro velmi přesný záznam postupné devastace osobnosti, zredukované v posledku na holý pud sebezáchovy.
To, nad čím přemýšlím, je paralela, kterou autorka mezi tyto dvě tragédie – jakkoli opatrně a spíše jako otázku – občas staví. Hledáním společného „osudového“ jmenovatele prvního i druhého dramatu do jisté míry snímá plnou odpovědnost za průběh obou jak z postav svého příběhu, tak z Evropy poloviny XX. století; té nacistické i tu záměrně hluché a slepé. U zoufalých židů z Valašského Meziříčí to ještě lze pochopit: Hitlerovská mašinérie byla ve své zrůdnosti natolik nelidská, že v individuálních životech se skutečně mohla jevit jako nadosobní osudová síla. Nacistické Německo, váhavé evropské mocnosti, bezzubý Červený kříž, slepí a hluší ustrašení Češi (Poláci, Slováci, Maďaři, Rakušané….) však v žádném vleku Osudu nebyli. Oni sami byli tím Osudem. Nelze je (nelze nás!) z toho vyvinit.
Hana je jedna z nejlepších knih o holocaustu, jaké jsem vůbec četl; nebál bych se jí srovnat se Zvukem slunečních hodin Hany Andronikové. Vřele ji doporučuji Vaší pozornosti. Ale dávkujte si to. Zcela vážně.
Petr Kukal
Kniha byla zařazena do programu Bubákov čte a byla věnována novostrašecké knihovně, kde si ji lze půjčit.
Hana
- Autor: Alena Mornštajnová
- Nakladatel: Host
- ISBN: 978-80-7491-940-4
- Rozsah: 310 stran
- Rok vydání: 2017 (1. vydání)