OHNISKO, M., Světlo v ráně
V pořadí desátá básnická sbírka Milan Ohniska „Světlo v ráně“ patří ke špičce soudobé české poezie, neboť získala cenu Magnesia Litera 2017. Platí to patrně i obráceně, ale takhle je to přesnější. V poezii panuje stále větší nejistota o estetické hodnotě konkrétních tvůrčích postupů a nalézt obecně sdílená kritéria kvality básnického textu se daří čím dál méně. Hodnota konkrétní poezie přestává být odvoditelná z ní samé; dobrou poezií je tak ta, o níž to řekne reprezentativní část jejích čtenářů, přesněji reprezentativní část expertní komunity. Což je zhusta tatáž skupina lidí.
V případě letošní Magnesie Litery, mediálně nejvlivnější literární ceny u nás, to porota řekla o Světle v ráně. S tímto vědomím je dobré k textu přistupovat: Přes všechny výhrady, které ke sbírce mohu mít, je to dílo těšící se uznání odborné veřejnosti.
Recenzenti se většinou shodují na tom, že Milan Ohnisko těží především z citlivého, ba hypersenzitivního vnímání reality, jíž básnicky přetváří v jedinečné sdělení o povaze lidské existence tak vůbec i v kontextu post-postmoderního světa. Může být. V podstatě ano.
To, co je na Ohniskově tvůrčím postupu oceňováno především, je způsob, jakým to dělá: kombinace snového přetváření skutečnosti v obrazy, které svou vyhroceností umožní nahlédnout i běžně neregistrované rozměry existence, a její karikování: ironii, výsměch, cynismus. Docela zajímavě tím obohacuje onu část soudobé poetické produkce, která si popis reality v poslední době dala do erbu.
Mocný proud současné české poezie totiž dnes především vypravuje příběhy. Týdny Olgy Stehlíkové, za které získala cenu Magnesia Litera v roce 2015, jsou dobrým příkladem, podobně jako dosud ne(d)oceněné Tance Simony Martínkové Rackové. Postup sestává z toho, že v zásadě lyrizovaná próza, rytmizovaná občasnými repeticemi, je lámána do veršů, které nikdy (nikdy!) nesmí kopírovat syntaktickou strukturu výpovědi. Přesah je zde v podstatě obligatorní, věta musí končin vždy v jiném verši, než začala. Tento osvědčený urychlovač, ženoucí zrak i vnímavost čtenáře slokou jak koně hořící stájí, jej nakonec bezpečně dovede k některému obrazu reality se silným metaforickým potenciálem (strom, oprýskaný dům, požár skladu), kde konečně spočine a básnicky zarezonuje. Čtenář štvaný příběhem od obrazu k obrazu z něj na konci vypadne jak z kolotoče: není si úplně jist smyslem, ale má silný pocit poezie, a tudíž estetický zážitek. Je to osvědčené a autorsky v podstatě bezpečné.
A je to taky zásadně jiné, než jak s realitou každodennosti pracuje její největší novodobý mistr, guru a stvořitel Vít Janota. Jeho popis nejobyčejnějších obrazů zahlédnutých z okna tramvaje, střízlivých textových fotografií, jak jej podal v kultovní sbírce Fasování košťat (Daupnih 2004), doposud nebyl překonán. Janota totiž nestaví tyto obrazy do přímých juxtapozic, nehledá, resp. nenabízí žádné paralelní významy a nevytěžuje jejich „poetický obsah“. Má velkou důvěru ve čtenáře, věří mu. Věří, že ten náklad poezie najde, že ho tam uvití.
Milan Ohnisko naproti tomu nevěří nikomu než sobě. Vyprávět příběhy v jejich epické úplnosti není (naštěstí: už je všech těch návštěv hřbitovů a sobotních cest na chalupu trochu příliš) nic pro něj. Jde cestou legitimní básnické zkratky: napne jen osnovu základních významových útků, nevyslovuje, co vysloveno být nemusí. Deset veršů svých povídavých kolegů a kolegyň nahradí přesně zvoleným detailem. Vrátná ladí rádio. Muž nese z auta nářadí. Podobá se to Janotovi, ale jen na první pohled. Ohnisko každému takovému obrazu vyrobí fantaskní kontext – pokřivené zrcadlo, které ho zdeformuje a zkarikuje.
Nejsnazší tvorbou takového kontextu je sen. Jedna z básní se tak přímo jmenuje, jinde si sny nesou jiné názvy, a tedy zadní vrátky paralelních interpretací. Takové básně sice dobře plní účel rozostření, ale občas vykazují i na poetický text povážlivě malou kohezi.
Jiným způsobem zpochybňování významů jsou textové koláže, skládané z replik nejrůznější povahy, od reklamních sloganů na vysavač přes útržky hovorů (častá je dokonce přímá řeč) až po citáty z Bible. Text je tu konglomerátem jazyka, strukturou, v níž je ale přesto možné uvidět tvar, jako v 3D obrázcích, na které se musíte dlouho dívat s vědomě nepřirozenou akomodací oka. Zde toto „spatření skrytého“ roste z komunikace významů; jaksi samovolně, bez autorova zásahu, jen z potenciálu a životní síly jazyka.
Příznačné je pro Ohniskovy básně míšení rovin: vedle výsostně básnických obrazů (zdi prosáklé úzkostí jak fáč hnisem) se záměrně objevují banální klišé: „To seběhli se mladí staří a bylo veselo“; „děkuji za hezký večer“; „s sebou… pláštěnku a dobrou náladu“.
Zajímavým koncepčním prvkem je přecházení motivů a dokonce doslovných znění celých veršů z básně do básně napříč sbírkou. „Vousy mu voní solí a tabákem,“ stojí ve snové básni Lulu na str. 11. Stejný verš pak zazní v jiném kontextu v básni Kundíra na str. 37. Básní samou je pak ovšemže až napětí mezi těmito dvěma texty a jejich diskurzy. Stejný význam má i tentýž motiv v nedoslovném, náznakovém výskytu – viz např. mořský vlk v básni Autorské čtení. Texty tím ztrácejí autonomní platnost; oslabená gravitace putujících motivů, obrazů a slov je jakoby vřazuje zpátky do mohutného proudu řeči, z níž byly na čas vyloveny jak stříbrné ryby.
Dalším způsobem, jak ohmatávat a relativizovat jazyk, je pro Ohniska akustická asociace, volající k sobě motivy a slova pouze na základě souzvuků: „Řasy rety ňadra / poezie hadra“; „…plná pánů, plná dam / Popo-papa-pampa-dam“, jinde sofistikovaněji, na bázi aliterace: „Roztírám nosem / sopel po skle.“ Vrcholem těchto snah je totální destrukce slova, rozpadlého na části, které se náhodně spojují s jinými, či solitérně trčí z jazyka jak ulomený špičák: „a leje vevě kuje jic hot ců“; „bas kor ou židě dů.“ Navíc tím Ohnisku ukazuje slova spící v jiných slovech. Intepretací je milion a smysl je jasný – nebudu to tu rozmělňovat výklady.
Na závěr dovolte subjektivní vyznání, jež si nemůže dovolit žádný recenzent hodný toho jména, neboli mně je ten luxus dopřán. Nejsilnější jsou ty básně, kde se podařilo určitou míru tragiky lidské existence vyslovit přímo. Bez všech těch sofistikovaných fíčur popsaných výše. Zemská tíže na str. 47, například, nebo Saň na str. 50. Takové básně mi upomínají na podobně laděnou Harákovu sbírku „Panel nebe“; ta mě oslovila právě touhle poetikou, již jsem pak v poezii dlouho hledal. Úplně nejlepší básní sbírky je Léto na str. 29.
Petr Kukal
Kniha byla zařazena do programu Bubákov čte a byla věnována novostrašecké knihovně, kde si ji lze půjčit.
Světlo v ráně
- Autor: Milan Ohnisko
- Nakladatel: Druhé město
- ISBN: 978-80-7227-388-1
- Rozsah: 82 stran
- Rok vydání: 2016 (1. vydání)