URBAN, M., Závěrka aneb Ztížená možnost happy-endu
Nemilostný příběh
Číst knihy Miloše Urbana je pro mě v poslední době podobné, jako sledovat EKG: vzestup, pád, vzestup, pád. Tím, co takhle dramaticky pulsuje, přitom podle všeho není úroveň Urbanových děl, ale má schopnost se jimi nadchnout. Nechat se zasáhnout tak, jak mě zasáhlo Sedmikostelí, Stín katedrály nebo Hastrman. Ještě Michaela a Santiniho jazyk. Pak se to začalo nějak sypat. Pole a palisáda neuráželo, Mrtvý holky si sotva pamatuju a dál jako na houpačce. Lord Mord a Boletus arcanus výborné, Praga Piccola a Přišla z moře jsem nedočetl a pak zas podmanivé Urbo Kune a Závěrka. Možná jsem příšerně povrchní, schopný jít jenom po široké, pohodlné cestě příběhu. Možná.
Ten, který se odvíjí v Závěrce, se zdá mít tradiční expozici, která slibuje osvědčenou zápletku a banální happy-end. Žádná z těchto očekávání však nebudou naplněna. Pracovník marketingové agentury Matěj Rund totiž studentku Věru Barvířovou na pražském náměstí Republiky neosloví proto, aby ji sbalil, ale aby ji naopak rozbalil. Aby při focení tváře a těla zobrazil záblesk její dívčí podstaty – a ten pak nabídl na zájmovém fotografickém portálu Blickperson jak na arabském trhu s otrokyněmi. Odměnou mu tam není dvacet šekelů stříbra, ale bílá kolečka – lajky fotografů.
O tomhle celá ta knížka je. O možnosti zradit lásku ne jako individuálně prožívaný cit, ale jako princip. Základní dějová linka je jednoduchá, až Bůh brání, a občasné vedlejší linie jsou jen planými rouby: Mocenské boje uvnitř pobočky nadnárodní společnosti i vzájemné erotické eskapády několika postav základní příběh jen jalově obalují; nemají potenciál ho zásadně posílit ani oslabit. To, oč jde, je vztah amatérského fotografa a amatérské modelky, od něhož každý z nich čeká něco jiného. Matěj umělecký úspěch a uznání fotografické komunity a Věra lásku. Blízkost, která překoná i ohniskovou vzdálenost. Právě to, co Matěj nehodlá připustit.
Ten příběh je o instrumentalizaci člověka. O tom, že ve světě účelů se cokoli (a kdokoli) stává prostředkem. Taky o totalitě obrazu, v níž je nám žít. Matěj Věru snímá, každým cvaknutím aparátu z ní sejme víc. Byla už zbavena tolika nánosů obrazu, s každou další fotografií je jí méně. Alespoň ona sama to tak vnímá. Je už téměř celá sejmutá, ale v Matějovi její obnaženost přesto nevyvolá žádoucí reakci. To jediné, oč se dál a dál snaží, je i tuto křehkost a zraněnost zachytit – a objektivizovat. Objektiv je tu nomen omen. Matěj dělá ze subjektů objekty.
Věra prochází nejrůznějšími fázemi vztahu k Matějovi, které všechny ale běží na úplně jiném základě: jsou osobní, emotivní, výsostně subjektivní. Ať je zamilovaná, afektovaná, dotčená, rozhněvaná, milující – je to autentické a spontánní. Není v tom žádný kalkul. Věří v lásku jako možnost, a proto také věří v možnost lásky v jejím konkrétním případě. Věra je víra. Matěj je zmatení: Hodnot, smyslu a všeho.
Zajímá vás, jak ten jednoduchý příběh zamilované modelky a fotografa, žárlivě si střežícího odstup („Co objímáme, to možná chvíli máme, ale nejde to nafotit.“) dopadne? Mě vlastně taky. Nevím to. Ne že bych Závěrku nedočetl; Urban to tam prostě nenapsal.
Nebo možná napsal. Záleží na tom, zda to chcete najít. Zda vám jako Matějovi bude nejvíc záležet na tom, jak to celkově vypadá, nebo zda budete jako Věra zarputile trvat na tom, že láska je možná.
A ty dva epilogy na konci nečtěte. Fakt ne, radím vám dobře…
Petr Kukal
Kniha byla zařazena do programu Bubákov čte a byla věnována novostrašecké knihovně, kde si ji lze půjčit.
Závěrka aneb Ztížená možnost happy-endu
- Autor: Miloš Urban
- Nakladatel: Argo
- ISBN: 978-80-257-2059-2
- Rozsah: 259 stran
- Rok vydání: 2017 (1. vydání)